Pavel Dolejš

Má tvorba je pro mě únikem ze světa společenských dogmat. Na plátně se snažím tato dogmata personifikovat či zhmotňovat a zároveň je stavět do paradoxních vztahů, abych zdůraznil jejich nesmyslnost. Snažím se dotýkat spíše nadčasových témat, která zobrazuji metaforicky pomocí nějakých mechanismů nebo spojením neobvyklých věcí.

Myslím, že to, že nejsem výtvarně akademicky vzdělán pro mě může být výhodou, jelikož se nenechám omezovat pravidly, které neznám. Někdy přijdu na koncept, u kterého zjistím až záhy, jak je komplikované jej namalovat. Takže tato naivita mi umožňuje, abych se pouštěl v nevědomosti do větších a složitějších projektů. Nepotřebuji mít dokonalou formu, hlavně když je přítomen obsah. Často volím existenciální témata, jenž mi jako jediná přijdou dostatečně závažná a tím pádem hodna zobrazení. V některých obrazech chci poukázat na to, jak se člověk systematicky ničí, což by nemusel, ale stále to dělá nevědomě. Zde je možné vyvodit alegorii pro lidstvo jako celek složený z jedinců s tímto chováním. V jiné části zase zobrazuji smrt jako jedinou životní jistotu, která je ale zárukou životního koloběhu. Proto ji stavím do ironických pozic, kde se snažím o nahlížení na bytí jako takové trochu odlehčit. Snažím se sarkasticky poukázat na to, jak člověk popouští uzdu svým megalomanským choutkám, myslíc si, že jako pán světa bude žít věčně a bojuje za svoji velikost. Nebo se zbytečně utápí ve víru své deprese, místo toho, aby si vychutnal krásu prchavého okamžiku.

Dále se snažím přímo prací jít proti trendu vítezství formy nad obsahem. Rád bych alespoň část pozornosti urval „koncept artu“. Olejomalbu považuji za téměř dokonalé médium a myslím, že je mnohem důležitější a ryzejší myšlenka v obsahu, co má hloubku než originální provedení něčeho triviálního.

Chci se nadále věnovat zobrazování mechanismů ve společnosti tak jako v mysli jedince.